3. 10. 2014
Je smutnou skutečností, že na likvidaci komunálního odpadu vynakládá naše město větší finanční prostředky, než vybere prostřednictvím poplatku za popelnice. Zvyšovat tento poplatek je značně nepopulární, přesto k tomu v posledních letech několikrát došlo. Stále ale částka 550 Kč za osobu a rok nepokrývá náklady, které město s komunálním odpadem má. Pokud by měl poplatek pokrýt tyto výdaje v plné výši, musel by činit zhruba 850 Kč ročně. Takové zvýšení, zvláště pokud by bylo skokové, by mohlo znamenat pro zastupitele, kteří by ho navrhovali, politické harakiri. Proto se poplatek zvyšuje jen pomalu, plíživě … ale kromě období před volbami vlastně neustále.
Je tu ale i jiné jiné řešení!
Je možné dosáhnout toho, aby město nedotovalo z jiných zdrojů likvidaci komunálního odpadu. Dokonce je i reálné, že by se stávající poplatek mohl snížit a přitom pokrýt všechny náklady spojené s odpadovým hospodářstvím. Ptáte se jak? Směsný komunální odpad je drahá sranda. Něco stojí svoz, další nezanedbatelné náklady jsou spojené s jeho skládkováním (v řádu několika set korun za tunu). Na druhou stranu každý vytříděný odpad se stává surovinou, za kterou se platí. Od haléřů až po koruny za kilogram. Náklady pak představuje jen vlastní svoz, místo poplatku za likvidaci je zde naopak zisk z prodeje.
Pokud by se, čistě teoreticky, podařilo vytřídit výraznou většinu komunálního odpadu, poplatek za popelnice by měl být minimální. Ono by v těch popelnicích pak také vlastně skoro nic nebylo.
Jak toho ale dosáhnout?
Většina lidí nejsou zřejmě idealisté, kteří kvůli obavě o zdraví matky Země třídí i hliníková víčka od jogurtů a kovové zátky od piva. Pokud jim ale dodáte ekonomickou motivaci, mnozí začnou.
Není příliš spravedlivé, že lidé, kteří poctivě třídí, platí stejně velký poplatek, jako ti, kteří vyhodí veškerý komunální odpad do jedné nádoby. V některých obcích (např. Mikulově) ovšem funguje systém, kdy každý obyvatel si může (ale nemusí!) na radnici vyzvednout samolepky vybavené čipem či čárovým kódem. Ty jsou pak v elektronické databázi přiřazeny k jeho jménu. Při svozech tříděného odpadu (nebo i při vhození do kontejneru – pokud ten tedy má dostatečně rozměrný otvor) pak stačí nalepit samolepku na pytel s vytříděným odpadem. V třídírně systém zaznamenává, kdo kolik vytřídil. Za každý kilogram poté putuje nějaký ten drobný nejen do rozpočtu obce, ale i na virtuální konto daného obyvatele. Nashromážděné prostředky se každoročně odečtou od standardního poplatku za popelnice. Občané tak mohou ušetřit až stovky korun. Zároveň tento systém umožňuje kontrolovat, kdo netřídí správně. Špatně vytříděný odpad totiž místo zisku představuje opět další náklady pro obec.
Dalším způsobem (komplementárním s předchozím), jak snížit náklady na likvidaci odpadu – a to tentokrát plošně, je třídění biologického odpadu. Různé zbytky z kuchyně a další biologicky rozložitelné odpadky tvoří téměř polovinu obsahu popelnic – zvláště v urbanizovaných čtvrtích, kde lidé nemají zahrádky a komposty. Tento odpad se vyváží na skládky a platí se za něj jako za běžný směsný odpad. Stačí přitom pořídit hnědé kontejnery na tento typ odpadu a ty pak svážet, ideálně do městské kompostárny. Vzniklý kompost, respektive zahradní substrát, je už komoditou, za kterou se slušně platí.
Díky tomuto jednoduchému opatření by bylo možné výrazně redukovat náklady na odpadové hospodářství v našem městě – a tedy nezvyšovat, a snad i snížit, výši poplatku za likvidaci komunálního odpadu pro občany.